Evropa je výrazně závislá na dodávkách plynu z Ruska a Česká republika v této závislosti vyniká. Okamžité ukončení dodávek plynu by mělo nemalé ekonomické následky a prakticky jistě by znamenalo recesi.
Zemní plyn se využívá především na přímé vytápění, výrobu tepelné a elektrické energie, ale i jako surovina v chemickém průmyslu. Podle plánu Evropské komise bude v případě nedostatku plyn směřovat prioritně na vytápění domácností, omezování by se týkalo některých průmyslových provozů.
Dne 11. července začala pravidelná odstávka plynovodu Nord Stream 1, kterým v minulosti proudila asi pětina ruského zemního plynu do Evropy. Tentokrát odstávka vzbuzovala obavy, zda jako obvykle skončí po 10 dnech, nebo zda Rusko dodávky plynu neobnoví. Navíc plynovodem Jamal již od začátku dubna neproudí do Německa žádný ruský plyn. Zůstávají tak již jen dvě cesty, kterými se plyn do Evropy dostává – ukrajinské tranzitní plynovody, jimiž ale aktuálně proudí asi 15 % maximálního přepraveného objemu, a plynovod TurkStream vedoucí pod Černým mořem do Turecka a odtud do Bulharska. I když k obnovením dodávek nakonec došlo v daném termínu, riziko zastavení dodávek plynu z Ruska do Evropy stále trvá. Gazprom ve středu 27. 7. opět snížil dodávky plynu na pětinu kapacity plynovodu.
Evropa je klíčově závislá na dovozu svých nejdůležitějších zdrojů energie, mezi které plyn patří. (Z plynu se vyrábí téměř čtvrtina energie v EU.) EU dováží 80 % své spotřeby plynu a z toho 40 % právě z Ruska. Podle nejnovějších odhadů Evropské komise by přerušení dodávek ruského plynu do EU znamenalo snížení HDP o 1,5 %. To nám připadá jako poměrně optimistický výhled, protože sekundární dopady nedostatku plynu zejména ve formě dopadu na spotřebu domácností mohou být výraznější. Otázkou ale také zůstává, jak velký bude přímý dopad do průmyslu a jak moc budou domácnosti ochotny vzdát se svého komfortu (snížení teploty vytápěných domácností bude záležet na vůli domácností, zatímco vytápění veřejných prostor může být sníženo direktivně) ve prospěch zachování některých průmyslových provozů. Šetření energiemi v domácnostech samozřejmě recesi neodvrátí, ale může zmírnit její hloubku.
I když by se na první pohled mohlo zdát, že Česká republika se svým energetickým mixem, kde významnou roli hrají pevná paliva a jaderná energie, nebude jednou z nejpostiženějších zemí EU, opak je pravdou. ČR je totiž na dovozu plynu z Ruska závislá téměř ze 100 %. Navíc plyn v zásobnících, které vlastní soukromé firmy RWE Storage a MND (stát nouzové zásoby nemá), mají kapacitu 3 mld. m³, tedy asi třetinu spotřeby ČR v roce 2021. Vnitrozemská poloha neumožňuje České republice vybudovat terminály na LNG, přestože jednání o spolupráci s Nizozemskem v tomto ohledu pokročila. Podíl na plovoucím importním LNG terminálu by měl pokrýt zhruba třetinu spotřeby.
Naplněnost zásobníků je na 78 %, ale na pokrytí potřeb ČR by zdaleka plyn bez dalších dodávek nestačil.
Česká republika se navíc vyznačuje větší energetickou náročností než průměr zemí EU a vyšším podílem průmyslu závislého na plynu.
Dopady případných výpadků dodávek plynu na českou ekonomiku by se projevovaly jak přímo nutností omezovat výrobu závislou na plynu (nabídkový šok), tak i nepřímo v navazujících odvětvích, ale rovněž přes sníženou spotřebu domácností a zvýšenou nejistotu, která obecně negativně ovlivňuje investice. Jak velký bude konečný efekt případných výpadků dodávek plynu, je velice nejisté a do značné míry závislé i na načasování. Čím později k přerušení nebo dokonce ukončení dodávek plynu z Ruska dojde, tím více času bude Česká republika mít na dojednání alternativních dodavatelů.
Nepřímý efekt zvyšování cen nejen energií se projevuje nižším disponibilním důchodem domácností a snížením konečné spotřeby. Poslední čísla z maloobchodu ukazují, že poptávka domácností již opravdu začíná zpomalovat a konjunkturální indikátory ukazují spotřebitelskou náladu v blízkosti historických minim, kde se pohybovala jak při pandemii v roce 2020, tak při dluhové krizi v roce 2012. Propad spotřeby, jakého jsme byli svědky během pandemie, kdy spotřeba v meziročním srovnání poklesla ve 2. čtvrtletí 2020 o více než 10 %, neočekáváme. Pokles spotřeby by se mohl podobat spíše situaci při dluhové krizi, tedy okolo 1 % y/y. Kvantifikace dopadů do konečné spotřeby je nicméně složitá. Lze s velkou pravděpodobností očekávat, že dopady vysokých cen energií na domácnosti budou do jisté míry tlumeny fiskální politikou. Spotřebu domácností by také měla v ČR podporovat přetrvávající dobrá situace na trhu práce, kde počet nabízených míst stále vysoce převyšuje počet nezaměstnaných. V neposlední řadě naakumulované úspory v době covidu by také měly tlumit efekt vysokých cen, i když tyto úspory nejsou ve společnosti rozloženy rovnoměrně a nízkopříjmové domácnosti je zpravidla nemají.
Podle odhadů IMF by dopad ukončení dodávek plynu z Ruska do ČR (bez přerozdělování v rámci EU) způsobil propad českého HDP až o 5,5 %.
Výpadky dodávek plynu by měly rozdílný dopad na různé země. Česká republika by byla jednou z nejzasaženějších.
V České republice 27 % zemního plynu odebírají domácnosti na vytápění a dalších 27 % připadá na teplárny a elektrárny. Komerční a veřejné služby spotřebovávají 15 % plynu a 29 % průmysl. V případě výpadků dodávek by byly prioritně zajištěny právě dodávky plynu do domácností a krátily by se především dodávky do průmyslu. Největší podíl na spotřebně zemního plynu má kromě tepláren výroba nekovových minerálů, jako jsou například sklo, cement, vápno či omítky, výpadkem plynu by tak byl bezesporu zasažen i stavební průmysl. Dalším významným odvětvím je výroba potravin nebo chemický a petrochemický průmysl.
Na průmyslovou výrobu připadá téměř 30 % celkové spotřeby zemního plynu.
Pokud by výroba v 10 nejvíce náročných odvětvích na plyn s výjimkou potravinářského průmyslu a výroby tepla (zde můžeme předpokládat, že by dodávky plynu přerušeny nebyly) poklesla o ¼, HDP České republiky by poklesl o 2,5 %. Tento zjednodušený pohled ukazujeme jen pro hrubou představu. Celkové dopady by mohly být větší kvůli nepřímým dopadům do dalších odvětví, ale i menší v případě, že by došlo ke snížení spotřeby plynu například u domácností nebo byly zajištěny dodávky z alternativních zdrojů.
Výpadek dodávek plynu by v některých činnostech mohl být s většími či menšími náklady nahrazen elektrickou energií, její cena by ale v případě odstávek plynu zcela jistě dále vzrostla. Výpadky energií se jeví jako velmi málo pravděpodobné. Plyn se na výrobě elektřiny podílí zhruba 4 %.
Největší spotřebu plynu vykazuje kromě tepláren výroba nekovových minerálů, potravinářský a chemický průmysl.
Krátkodobě výpadek dodávek plynu z Ruska způsobí české ekonomice i celé EU ztráty, kterým do jisté míry nelze zabránit. Velkou roli budou hrát úspory (snižování teploty vytápěných budov, ale i omezování některých průmyslových provozů) a také částečné navýšení importu pomocí stávající infrastruktury (z Kataru a Egypta (LNG) i Alžírska (plynovod)). Aktuální plán Evropské komise počítá s nahrazením 2/3 importů z Ruska (100 mld. m³) do konce tohoto roku (z toho 60 mld. m³ připadá na navýšení dodávek LNG).
Z dlouhodobého pohledu se nabízí otázka, do jaké míry nahradit plyn alternativními zdroji energie a do jaké míry hledat nové dodavatele plynu včetně možnosti budování nových plynovodů. Do roku 2030 EU plánuje zvýšit podíl obnovitelných zdrojů na výrobě energie ze současných 17 % na 45 %, tento nárůst ovšem nebude nahrazovat pouze plyn, ale zejména uhlí, které v energetickém mixu EU zabírá stále kolem 10 %, a v případě Německa i uzavírané jaderné elektrárny. Navíc plynové elektrárny mají výhodu flexibility a umožňují pružně reagovat na odběrové špičky. Plyn tedy bude i nadále součástí energetického mixu.
Snížit dodávky plynu lze také úsporami. Úspory ve spotřebě plynu lze v delším horizontu dosáhnout i méně nepříjemným způsobem než snižováním teploty v budovách, tedy jejich renovací. Plán EU je snížit spotřebu energií do roku 2030 o 9 %.
Z dlouhodobého pohledu šance na ukončení závislosti na Rusku bezesporu existuje. EU bude nucena v tomto směru jednat koordinovaně. I když lze v některých případech plyn nahradit jinými zdroji energie, jinde může být náhrada neefektivní, příliš drahá nebo nemožná. Odkud tedy může EU dovážet plyn? Zajisté by diverzifikace měla být jednou z hlavních charakteristik nového uspořádání, tzn. výstavba LNG terminálů v kombinaci s plynovody i hledáním alternativních zdrojů energie.
Přestože Evropa bude hledat alternativní zdroje energie, je vysoce nepravděpodobné, že by se plynu vzdala úplně. Místo Ruska tak bude muset shánět nové dodavatele. Největší ložiska plynu má po Rusku Irán, Katar, Saúdská Arábie nebo Turkmenistán. Ze západního pobřeží Kaspického moře již existuje infrastruktura plynovodů vedoucích do Evropy, chybí ale plynovod z Turkmenistánu přes Kaspické moře, který by mohl dopravovat zásoby turkmenského plynu do Evropy. Budování nového plynovodu je jednou z alternativ, jak se zbavit závislosti na Rusku, otázkou ale je, zda autoritativní turkmenský režim může být solidním dodavatelem plynu pro Evropu.
