Po prudkém propadu v roce 2020 přinesl loňský rok stejně prudké oživení. Zotavení světové ekonomiky bylo podstatně rychlejší, než tomu bylo po globální recesi vyvolané hypoteční krizí v roce 2009.
Světová ekonomika se sice rychle přiblížila k úrovni před pandemií, ale přetrvávala řada problémů. V první řadě pandemie neskončila. Jak na ní reagují světové centrální banky?
Očkování sice pomohlo zmírnit její zdravotní dopady a vlády podstatně lépe zvládaly dávkování nezbytných restrikcí, ale počet obětí zůstal vysoký a ekonomické dopady značné. Účinnost očkování zeslabily jeho pomalý náběh v řadě rozvíjejících se ekonomik a neochota části populace dát se očkovat v řadě vyspělých států. Z ekonomického hlediska byl nejpodstatnější vliv široce založeného narušení dodavatelsko-odběratelských vztahů, jež způsobilo nerovnováhu poptávky a nabídky a výrazné inflační tlaky.
Do roku 2022 tak vstupujeme s globálně vysokou inflací, což je podstatný kontrast proti až příliš nízké inflaci z předchozího desetiletí. Centrální banky jsou nuceny reagovat a právě jejich reakce a její důsledky budou podle našeho názoru tématem tohoto roku. Jak reálná ekonomika, tak finanční trhy se za deset let stihly přizpůsobit permanentně extrémně nízkým sazbám a přebytku likvidity.
Nečeká je po ukončení zdánlivě nekonečné stimulace nepříjemná kocovina?
Z makroekonomických parametrů poutala v roce 2021 největší pozornost inflace, protože se nakonec ukázala jako největší problém. To, že inflace bude kvůli kombinaci bazického efektu a jednorázových dopadů pandemie vysoká, bylo jasné už na začátku roku. Otázkou bylo, zda bude toto zvýšení pouze přechodné nebo půjde o začátek delší epizody.
Centrální bankéři převážně věřili (a někteří ještě stále věří) v přechodnost a podle toho také vypadaly měnové politiky hlavních centrálních bank. Prioritou byla podpora zotavení hospodářství, vyšší inflace byla dokonce vítaná, protože hlavním centrálním bankám umožnila po letech dosáhnout jejich inflačních cílů.
Situace se postupně začala měnit v průběhu druhého pololetí a především ke konci roku. Jakýmsi předskokanem byla naše ČNB, která si poměrně brzy uvědomila, že není na co čekat, a začala razantně zvedat sazby. Faktem je, že k tomu měla specifické důvody: sazby utahovala už před pandemií kvůli velmi napjaté situaci trhu práce, vysokému využití kapacit, růstu cen nemovitostí a nájmů a cenovým tlakům ve službách.
Z hlavních centrálních bank zvedla koncem roku sazby Bank of England, Fed zahájil ve čtvrtém čtvrtletí ukončování kvantitativního uvolňování a počítá se zvyšováním sazeb v letošním roce a ECB sice ukončí mimořádnou podporu ekonomiky v době pandemie, ale stále si myslí, že na utahování měnové politiky je příliš brzy.
Důvodem, proč je inflace větším problémem, než s jakým centrální banky počítaly, je především výrazný nesoulad mezi poptávkou a nabídkou způsobený primárně problémy nabídkové strany. Vinu za nízkou inflaci v uplynulém desetiletí nesla slabá poptávka, kterou bylo nutné neustále stimulovat. Nabídková strana ekonomiky byla díky kombinaci několika faktorů (hlavně globalizace a technologického pokroku) schopna pružně reagovat na vývoj poptávky a globálnímu finančnímu systému se dařilo efektivně alokovat zdroje a podporovat tak neustále se zvyšující produkci statků. Určité problémy se v tomto dobře fungujícím systému objevily už před pandemií.
Asi nejvýraznějším byla obchodní válka mezi USA a Čínou vyvolaná snahou prezidenta Trumpa zamezit růstu čínského ekonomického a politického vlivu. Zpochybnila všeobecnou výhodnost globalizace a dá se říci, že následný test, kterému světový ekonomický systém podrobila pandemie, v zásadě potvrdil, že způsob globalizace z posledních třiceti let nebyl nejšťastnější. Jako největší problém se ukázala přílišná koncentrace produkčních kapacit, a to především právě v Číně.
Dalším problémem globálního ekonomického systému je komplikovaná logistika citlivá na šoky. Nemusí jít zrovna o pandemii, stačí, aby do soukolí světového obchodu spadlo zrnko písku v podobě lodi uvázlé v Suezském průplavu, a celé soukolí se začne zadrhávat. Komplikované jsou také produkční řetězce. Finální výrobky jsou závislé na množství subdodávek a k dokonalosti vypracovaný systém minimalizace zásob just-in-time způsobuje, že jakákoliv komplikace se šíří systémem a narušuje jeho perfektní funkci.
Už před pandemií se proto začalo mluvit o deglobalizaci, diverzifikaci produkčních kapacit, robustnějších dodavatelsko-odběratelských řetězcích i návratu produkčních kapacit zpět do vyspělých států. Pandemie a její dopady na světovou ekonomiku tyto už tak existující tendence jen urychlí.
Vedle nesouladu nabídky a poptávky přispívá ke zvýšení inflace ještě jeden důležitý faktor. Stejně jako aktuální problémy na nabídkové straně existovaly víceméně latentně už před pandemií, existoval i tento druhý problém. Na rozdíl od problémů nabídkové strany ho pandemie ovlivnila jen relativně málo, jeho naléhavost je spíše koincidencí.
Jde o problém ochrany životního prostředí, který nazrával dlouhá léta. Snaha chránit životní prostředí má za následek logický růst produkčních nákladů, a tedy i konečných cen produktů. Pandemie, s ní spojená nejistota a logistické problémy určitě přispěly ke zvýraznění už jasně existujícího problému, ale na rozdíl od problémů nabídkové strany, které pravděpodobně budou postupně vyřešeny, bude tento faktor působit dlouhodobě.
Centrální banky se tak ocitly v nezáviděníhodné pozici kombinující extrémní nejistotu, historickou neobvyklost, urgenci a velká rizika. Jak vypadají důsledky podceněné inflace, se přesvědčily Spojené státy na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let.
Pandemie stále není plně zvládnuta, takže hrozí, že situaci na nabídkové straně budou zhoršovat další komplikace. S tímto efektem se původně vůbec nepočítalo, pandemie měla jen oslabit poptávku, a tedy působit protiinflačně. Zároveň jak centrální banky, tak vlády pokračují v setrvačné snaze stimulovat ekonomiky. Tyto politiky v posledních deseti letech vedly k obrovskému růstu bilancí centrálních bank, konzervovaly státní dluhy na vysokých úrovních a nesly s sebou také riziko „zombifikace“, a tedy zneefektivnění ekonomik.
Existuje tedy silný konflikt mezi nutností stabilizovat ekonomiky a zabránit vzniku katastrofické inflační spirály a modem operandi centrálních bank a vlád z posledních deseti let. Tento konflikt bude podle našeho názoru tématem letošního roku a to, jak se ho podaří nebo nepodaří vyřešit, rozhodne jak o stavu reálných ekonomik, tak o stavu finančních trhů.
Česko vstupuje do nového roku s novou pravicovou vládou, která plánuje rozpočtově odpovědnější politiku. To je ale asi jediný protiinflační faktor, který bude pomáhat ČNB v jejím boji proti rostoucím cenám. Dalšímu růstu cen na počátku roku se česká ekonomika nevyhne, a to nejen kvůli rostoucím cenám energií. Kam až ČNB sazby zvýší, bude záležet na aktuálním vývoji. Nejpravděpodobnější se jeví scénář, že se základní repo sazba vyšplhá na 4,5–5 %. ČNB věří, že agresivním zvyšováním sazeb dokáže ukotvit inflační očekávání a že bude moci již ve druhé polovině roku sazby začít snižovat. Podle našeho názoru je ale inflačních faktorů celá řada, a sazby tak bude ČNB muset udržet na vysokých úrovních déle, než ukazuje aktuální prognóza. Ve druhé polovině roku by však inflace měla zmírňovat, a to nejen díky restriktivní měnové politice, ale i díky vysoké srovnávací základně.
Co se týká reálné ekonomiky, tu by měla i nadále táhnout především spotřeba domácností. Situace na straně nabídky by se měla postupně také vylepšovat a s ní i zahraniční obchod, který ve druhé polovině loňského roku snižoval celkový růst. To jsou důvody, které by měly stát za akcelerací oživení české ekonomiky v roce 2022. Očekáváme růst okolo 4 %, čímž by se ekonomika měla dostat nad předpandemickou úroveň. Další oživení ale bude limitované zejména nedostatkem pracovníků, trh práce bude stejně jako před pandemií velice napjatý.
ECB na rozdíl od Fedu nebo ČNB stále věří, že inflace je pouze dočasný fenomén, který není třeba krotit utahováním měnové politiky. I když v letošním roce budou nákupy dluhopisů v rámci kvantitativního uvolňování přeci jen méně štědré, než jakých jsme byli svědky v loňském roce, měnová politika i nadále zůstane superuvolněná. Ke zvyšování sazeb letos s největší pravděpodobností nedojde.
I když riziko pandemie není zdaleka zažehnané, zdá se, že již nehrozí plošné uzavírky a ekonomiky eurozóny by měly pokračovat v oživení. Situace na trhu práce je relativně dobrá, což by nadále mělo podporovat soukromou spotřebu. Také očekávané obnovení turistického ruchu by mělo zvýšit spotřebu, zejména v sektoru služeb. Naopak vysoké ceny energií, i když čekáme jejich stabilizaci, budou na soukromou spotřebu působit negativně. Obrat na nabídkové straně ekonomiky může přinést obnovení dodávek některých komponent, jako například čipů, které v loňském roce výrazně limitovaly průmyslovou produkci. Domníváme se, že situace se v tomto ohledu bude zlepšovat spíše až ve druhé polovině letošního roku. Celkově očekáváme růst reálné ekonomiky v letošním roce kolem 4 %.
Problémy nabídkové strany se při silné poptávce, dané kombinací uspokojování odložené spotřeby, stimulů a úspor z období nižších útrat během pandemie, se v minulém roce stále více a více promítaly do růstu inflačních tlaků, a tedy i do inflace. Inflaci zároveň zvyšoval bazický efekt způsobený propadem poptávky zejména ve druhém čtvrtletí minulého roku. Fed předpokládal, že většina růstu inflace je přechodná a že po období jejího růstu přijde postupný pokles a návrat k jeho cíli. Ukázalo se však, že problémy nabídkové strany jsou a budou trvalejší. Řadu z nich, například nedostatek čipů znemožňující kompletaci řady produktů, například automobilů, nelze vyřešit rychle. Trvá také nerovnováha na trhu práce, Fed se přitom stále snažil co nejrychleji dostat míru nezaměstnanosti na hodnoty před pandemií. Koncem roku však Fed připustil, že vyšší inflace nemusí být dočasná, začal s ukončováním kvantitativního uvolňování a letos plánuje zvyšovat sazby. Ke konci roku byl zřetelný posun jestřábím směrem a podle našeho názoru tento posun může pokračovat i v letošním roce. Takže se můžeme dočkat výraznějšího a rychlejšího zvýšení sazeb, než nyní Fed indikuje. Právě tempo a rozsah růstu sazeb přitom budou klíčové nejen pro americkou ekonomiku a finanční trhy, ale také globálně.
Výhled ekonomiky z hlediska růstu vypadá dobře, mělo by pokračovat oživování po pandemii a postupně by se měla zlepšovat situace v dodavatelsko-odběratelských vztazích. Ekonomika by si tak měla udržet solidní tempo růstu. Důležitý bude vývoj inflace. Ta by měla zpomalovat, a to poměrně výrazně díky zmizení bazického efektu a některých jednorázových dopadů pandemie. Trh práce by se měl přiblížit plné zaměstnanosti. Pokud by však inflace zůstávala příliš vysoko příliš dlouho anebo se začaly projevovat tendence ke vzniku inflační spirály, byl by to pro ekonomiku velký problém.
Na podzim se budou konat volby do Kongresu, při kterých bude zvolena část senátorů a celá Sněmovna reprezentantů. Dosavadní výkonnost demokratické administrativy není nijak oslňující, kromě špatně načasovaného stimulu toho reálně zatím moc nezvládla. Plány má veliké (infrastrukturní projekty, podpora rodin), jejich realizaci by jí však mohla hodně zkomplikovat ztráta většiny v Kongresu. Vývoj popularity prezidenta činí alternativu ztráty většiny minimálně v Senátu reálnou. Volby do Kongresu budou mít jen malý přímý vliv na letošní rok, ale budou hodně důležité pro příští dva roky.
Napětí mezi Čínou a USA bude jedním z klíčových témat letošního roku, protože se úzce dotýká aktuálně akutního problému nedostatku některých subdodávek. Dá se očekávat pokračující snaha o realokaci výroby z Číny, ale také stále zřetelnější dělení sfér vlivu mezi USA a Čína s ekonomickými dopady. Hrozící finanční nestabilita v Číně související především se situací v sektoru rezidenčních nemovitostí by velmi pravděpodobně měla globální dopady, i když ne tak silné jako hypoteční krize v USA.
Tématem roku pro rozvíjející se trhy však pravděpodobně bude zejména vývoj měnové politiky v USA. Rozvíjející se trhy jsou na zvedání sazeb velmi citlivé, citlivější než samotná americká ekonomika. Nejdůležitějším faktorem je ovlivnění finančních toků. Vyšší sazby v USA ubírají rozvíjejícím se trhům na atraktivitě, dochází k poklesu přílivu kapitálu či dokonce k jeho odlivu. To má negativní vliv na měny rozvíjejících se států, nutí je to zvedat sazby, a tedy snižovat růst vlastních ekonomik, což dále omezuje jejich atraktivitu. Vyšší sazby také tlumí ekonomickou aktivitu ve vyspělých státech a omezují ji tak i globálně. V extrémním případě se může stát, že dojde až ke vzniku krize rozvíjejících se trhů. Riziko takové eventuality v příštím roce však vidíme jako nízké. Poučeny asijskou krizí z konce devadesátých let se většinou rozvíjející se státy chovají velmi zodpovědně a nezměnilo se to ani v průběhu pandemie. Výjimkou je Turecko, kde neortodoxní ekonomická politika prezidenta Erdogana vedla k vysoké inflaci a volnému pádu měny. Riziko nákazy dalších trhů však není velké.
Pro dluhopisový trh bude klíčová interakce mezi kroky centrálních bank a vývojem inflačních očekávání. Dokud bude trh věřit, že centrální banky inflaci zvládnou, mohou zůstat dlouhé konce výnosových křivek relativně nízko, protože trh bude očekávat, že se na nízké úrovně poměrně brzy vrátí i sazby. Pokud by se trh začal obávat, že centrální banky inflaci nezvládají a budou nuceny přistoupit k dramatickému a dlouhodobějšímu zvyšování sazeb, mělo by to vést k podstatnému nárůstu dlouhých konců výnosových křivek. Taková varianta je ovšem značně riziková, protože může vést k destabilizaci finančních trhů a může mít také tvrdé dopady na zadlužené subjekty, což je v dnešním světě kdekdo od států přes společnosti po spotřebitele. Taková situace by vedla ke skládání účtů za deset let extrémně uvolněné měnové politiky a toto účtování by nebylo pěkné. Krátký konec výnosových křivek bude sledovat centrální banky. Pokud by se odhodlaly po vzoru naší ČNB k razantnímu potlačení inflace, mohly by se křivky dostat do inverze, což by vyvolalo obavy z recese.
Česká republika a její dluhopisový trh jsou z hlediska obratu v měnové politice centrální banky hodně napřed. Letos tak pravděpodobně projdeme vrcholem cyklu zvyšování úrokových sazeb a ČNB počítá s tím, že by je letos mohla začít i snižovat. Záležet samozřejmě bude na tom, zda se podaří zkrotit inflaci. Podle našeho názoru je dobře možné, že sazby budou muset zůstat na vysokých úrovních déle, než ČNB nyní předpokládá, protože jednou vypuštěnému džinovi inflace se nebude chtít vracet zpět do amfory. Pro náš dluhopisový trh bude samozřejmě klíčový vývoj měnové politiky a inflace. Vedle toho však bude hodně záležet i na vývoji politiky hlavních světových centrálních bank, který bude ovlivňovat úrokový diferenciál, a tedy atraktivitu našich dluhopisů pro zahraniční investory. Důležité také bude, jaké budou finanční nároky státu, a tedy objemy emitovaných dluhopisů, a jak bude nová administrativa postupovat při jejich uspokojování z hlediska časování emisí a také profilu jejich splatnosti. Podle našeho názoru je pravděpodobný další růst výnosů. Jeho rozsah, tempo a také tvar výnosové křivky jsou však velmi nejisté.
Přes extrémní šok způsobený pandemií v posledních dvou letech vydržel u akcií růstový trend, který byl jen relativně krátce, i když výrazně, přerušen ostrou korekcí po začátku pandemie. K zastavení propadu akciových trhů tehdy výrazně přispěl Fed. Otázkou dne je, zda obrat v jeho měnové politice vynucený rychlým růstem cen nepovede k něčemu horšímu, než byla krátká ostrá korekce na jaře 2020. Testem bude už oznámené a poměrně rychlé ukončení kvantitativního uvolňování, které by samo o sobě mělo přispět ke snížení přebytku likvidity ve finančním systému. Faktem je, že Fed není v podobné situaci poprvé. Kvantitativní uvolňování ukončil a sazby zvedl až nad 2 % už ve druhé polovině minulého desetiletí. Akciové trhy to tehdy přečkaly bez problémů jak díky dobrému stavu ekonomiky, tak díky polštáři likvidity, která zůstala ve finančním systému.
O likviditu letos, přes počínající utahování měnové politiky, nemusíme mít obavy, poněkud horší by to mohlo být se stavem ekonomiky. Klíčovým rizikem je možnost, že Fed bude nucen přistoupit k mnohem tvrdšímu obratu ve své měnové politice, než se kterým nyní počítá trh, a to povede k obavám z recese, šokové reakci a panice na trzích. Problémem je v této souvislosti zejména vysoké ocenění akcií, ale také možnost, že dojde k výraznému růstu výnosů dluhopisů a následně odlivu prostředků z akcií do dluhopisů. Trh uvyklý na stabilní dlouhodobý růst se může chovat v nezvyklých podmínkách nevypočitatelně. Pokud by se však podařilo „měkké přistání“ a Fed zvládl inflaci bez nutnosti dramaticky utahovat měnovou politiku, mohly by akciové trhy pokračovat v růstovém trendu taženém zlepšující se výkonností ekonomiky, a tedy rostoucími zisky společností, a podporovaném stále silnou likviditou.
V loňském roce se naše očekávání ohledně vývoje kurzu eura k dolaru nenaplnila. Čekali jsme mírné posílení eura, místo toho poměrně výrazně posílil dolar. Důvodem byl především nečekaně rychlý obrat v měnové politice Fedu, ale roli hrál i horší průběh pandemie v Evropě než v USA. ECB na druhou stranu zůstává alespoň ve své rétorice stabilní a počítá s udržením extrémně nízkých sazeb po celý letošní rok. Proti euru mohly v závěru roku působit i některé specificky regionální faktory, především problémy s dodávkami energie a prudký růst její ceny, což zhoršuje vyhlídky ekonomiky. Ve prospěch dolaru hrály v posledních měsících, a nadále by měly hrát, i technické faktory jako je momentum. Dolar by tak měl zůstat silný, protože faktory, které mu pomohly, budou přetrvávat minimálně v prvních měsících letošního roku.
Pokud by vývoj makroekonomických parametrů naznačoval rychlejší a výraznější utahování měnové politiky v USA, mohl by dolar ještě dále posílit. Kurz však bude hodně citlivý i na vývoj postoje ECB. Pokud by také byla nucena k obratu k utaženější měnové politice, mohlo by to naopak vyvolat obrat v trendu. V minulosti se opakovaně ukázalo, že je trh na utaženější měnovou politiku ECB hodně citlivý, takže by její obrat mohl převážit nad utahováním v USA. Trhy budou průběžně reagovat na zveřejňované makroekonomické parametry, ze kterých budou usuzovat na chování centrálních bank. K volatilitě může přispět i geopolitika a případné další problémy způsobené pandemií.
V loňském roce se naše očekávání ohledně vývoje kurzu koruny naplnila. Koruna během roku 2021 posílila, i když s četnými výkyvy, o 4 % a trend posilování by měl podle našeho názoru pokračovat. Atraktivitu koruny by měl i nadále zvyšovat úrokový diferenciál, který ČNB rozšiřovala během minulého roku. Vzhledem k tomu, že ČNB není ještě se zvyšováním sazeb u konce a zároveň ECB se nechystá k razantnějším krokům, měl by se úrokový diferenciál rozšiřovat i nadále. Naopak případný zhoršený vývoj pandemie může zvýšit rizikovou averzi na trhu, což je obecně pro korunu negativní faktor. Vyšším ziskům koruny může bránit i překoupenost z dob kurzového závazku. Úrokový diferenciál je ale podle našeho názoru aktuálně velice atraktivní, a věříme proto v posilování české měny. Náš základní scénář počítá s kurzem koruny na konci letošního roku okolo 24 EUR/CZK.
Ceny řady komodit prošly v loňském roce obdobím silného růstu. Způsobila to koincidence oživení poptávky po ukončení politiky přísných restrikcí v řadě ekonomicky důležitých států a problémů na nabídkové straně souvisejících s dozníváním vlivu restrikcí a pandemického šoku. Jinak řečeno – oživení poptávky mělo mnohem rychlejší náběh (částečně i díky rozpočtové stimulaci) než oživení nabídky. Koncem roku však už převládala tendence k poklesu cen komodit s tím, jak se postupně znovu rozbíhala jejich produkce, ale také s tím, jak slábla nejsilnější poptávková vlna. Existují ovšem specifické výjimky a nejvýznamnější z nich je zemní plyn v Evropě. Kombinace vyšší spotřeby kvůli chladnějšímu jaru, výpadků dodávek a nedostatečně rychlého doplňování zásob vedla k napjaté situaci a prudkému růstu jeho ceny. Plyn je přitom klíčově důležitý nejen jako energetická, ale i chemická surovina. Na stabilitě a dostupnosti plynu do značné míry závisí i zelené politiky v EU, protože zemní plyn je v dohledné budoucnosti nenahraditelným zdrojem pro výrobu elektrické energie, zejména v obdobích špičkové spotřeby a nedostatečné produkce z obnovitelných zdrojů (vítr a slunce). Cena plynu tak bude pro Evropu důležitou proměnnou ovlivňující jak její ekonomickou výkonnost, tak inflaci.
Kombinace pouze pomalého zvyšování produkce kartelu OPEC+, praktické stagnace produkce v USA a rychlého oživení spotřeby vedla k tlaku na růst cen ropy po většinu minulého roku. Konec roku přinesl silnou korekci vyvolanou především šířením omikronu a následnými dopady na spotřebu především v letecké dopravě. OPEC+ a USA navíc ve výši produkce prakticky dohnaly poptávku a k poklesu ceny přispělo i uvolnění strategických rezerv několika státy. Letos by mohla být cena ropy stabilnější než loni, ale existuje několik rizik, která mohou způsobit, že tomu tak nebude (např. pandemie). Dále existuje řada geopolitických rizik (Rusko a Střední východ, především Írán), která mohou vést v případě zhoršení k prudkým výkyvům ceny ropy. Cenu ropy mohou ovlivnit i centrální banky. Pokud budou muset kvůli inflaci brzdit výrazněji ekonomiky, podepíše se to na spotřebě, a tím pádem i ceně ropy.
Cena zlata se v loňském roce udržela relativně vysoko. Odolala jak zvýšení výnosů, tak především poměrně výraznému posílení dolaru. Příčinou může být obava z rizik a snaha držet část investic ve fyzickém aktivu u části investorů. Vzhledem k tomu, že v kontextu finančních trhů je trh se zlatem poměrně malý, stačí na podporu ceny zlata i poměrně malý díl z investic. Vývoj ceny zlata by se tak v letošním roce měl odvíjet především od toho, nakolik reálná budou rizika podstatného zhoršení vývoje ekonomiky anebo nestability finančních trhů. Pokud vše půjde dobře, ekonomiky se budou dále stabilizovat po pandemickém šoku a centrální banky zvládnou ubrzdit inflaci bez toho, aby přivedly hospodářství do recese, pak by cena zlata měla relativně výrazně klesnout. Pokud však bude svět směřovat do krize, bude to cenu zlata podporovat.
Stejně jako loni zůstává důležitým obecným rizikem pandemie. Očkování sice její průběh alespoň částečně utlumilo, ale kombinace mutací a neochoty části populace nechat se očkovat brání jeho plné úspěšnosti. Zásadní narušení chodu světového hospodářství, jaké jsme zažili na jaře 2020, je sice už nepravděpodobné, ale problémy může pandemie působit i nadále.
Daleko větším rizikem však letos bude test schopnosti centrálních bank a vlád udržet ekonomickou rovnováhu a stabilitu finančních trhů. Nestabilitou hrozí především vývoj inflace. Fed už připustil, že jeho předchozí vyjádření o její přechodnosti nebyla úplně namístě. Na vině je především nečekaně velký a trvalý problém na nabídkové straně ekonomiky vyplývající především z pandemickým šokem narušených dodavatelsko-odběratelských vztahů.
Situaci by měla pomoci postupně chladnoucí poptávka (vyčerpávající se úspory z dob tvrdých pandemických restrikcí, uspokojování odložené spotřeby) a také lepšící se situace na straně nabídky. Přesto trvají silná rizika. V USA jde konkrétně o přehřáté trhy práce a nemovitostí, v Evropě pak o dopady energetické krize. Při tom všem mají jak USA, tak EU ambiciózní plány v infrastruktuře, ekologizaci hospodářství i v sociální oblasti. A zadlužení je jak v USA, tak v EU na nepříjemně vysoké úrovni, což bude v případě vynuceného zvyšování sazeb hodně cítit. Do toho všeho máme ještě po letech růstového trendu vysoce ohodnocené akcie a zároveň dluhopisy, jejichž výnosy jsou stále na historicky velmi nízkých úrovních (i přes inflační šok).
Aby toho nebylo málo, v záloze ještě máme geopolitická rizika, z nichž největší je asi napětí mezi Západem a Čínou, ale ani napětí mezi Západem a Ruskem nebo Íránem nelze podceňovat. Tím se na úplný závěr dostáváme ke klíčové otázce z titulu našeho speciálu. Vydrží finanční trhy kumulaci tlaků? Nepřijde další šok, poslední kapka, která spustí obávaný proces kolapsu finanční páky? Budeme letos svědky Minského momentu?
